15. července 2008
Dnešní výlet byl takovou zatěžkávací zkouškou. Potřebovali jsme zjistit, kolik toho zvládneme a jaké výlety si budeme moci příště dovolit. Šli jsme totiž bez kočárku jako doprovodného vozidla a vše jsme nosili. Děti v nosítkách a věci v batozích...
Trasu jsem samozřejmě naplánoval s ohledem na geocaching. Vše jsem si večer připravil, na mapě nakreslil kudy půjdeme a do naší nemapové GPS naťukal záchranné souřadnice, kdybychom zabloudili. Příprava byla dokonalá!
Po rychlém obědě jsme autem dojeli do Mirošova na vláček. Jízda vláčkem byla pro kluky zážitkem, Matěj byl úplně u vytržení a výskal radostí. Měli jsme v plánu vystupovat na zastávce Kornatice-rybník. Tato zastávka je ale na znamení a my žádné znamení nedali... Když si průvodčí všimnul, že chceme ven, tak nám zařídil alespoň náhradní zastavení na přejezdu. Hned na začátku vzal tedy náš plán za své...
Nevadí, říkal jsem si. Kouknu do mapy, nechám se navigovat na záchranné souřadnice a bude to v pohodě. No, nebylo. Mám mapu jedenáct let starou a zřejmě jsem se i spletl v přepočítávání souřadnic na desetinná čísla. Výsledkem bylo, že jsem celou rodinu prohnal křoviskem, trávou strašně vysokou a trním. Jana bručela, ale musela pochopit, že bloudění ke geocachingu prostě patří :-)
Nakonec jsme narazili na cestu, která nás dovedla k Marianině skále. Je to pořádný kus skály, jen tak, uprostřed lesa. Krásné místo. Ale nedaleko lesáci těžili dřevo, tak mám obavu, že příště tam bude jen ta skála a žádný les :-(
Nalezení proběhlo poměrně hladce, odchylka od GPS byla asi dva metry. Musím se přiznat, že bez nápovědy bych asi krabku nenašel. Maskování je naprosto dokonalé.
Další keší, kterou jsme měli v plánu odlovit, byla Lopata. To je nedaleká zřícenina hradu, opět moc pěkný tip na výlet. Ke keši jsme se vydali jen já s Matějem na zádech. Jana s Ondráškem čekala na cestě, protože finální terén byl docela náročný.
Obsah kešky byl asi nejhorší na jaký jsme dosud narazili. Byli tam i věci, které jsou v rozporu s hrou geocaching, například cigarety apd. To ale není vina ownerů. Keš je naopak na pěkném místě, uprostřed lesa, kde je klid. Zrovna vyšlo slunko, když jsme logovali a byl to opravdu hezký zážitek.
Hotovo, obě kešky nalezeny. Zbývá dostat se na vlak do Šťáhlavic. Nebyl to problém, a protože nám zbývala půl hodina času, zašli jsme se občerstvit do blízké hospůdky. Do mě zasyčelo nealkoholické pivko, do Jany Kofola a Matěj měl zmrzku.
Zatěžkávací zkouška proběhla nad očekávání hladce. Matěj, lenoch jeden, neušel ani 50 metrů a už chtěl nosit. Kluci byli celou dobu v šátku a v nosítku, kde se oba i vyspinkali. Ondrášek bude asi výletní typ, protože když nespal, smál se na celé kolo a kopal nožičkama.
I moje vyhřezlé plotýnky vydržely takovou zátěž a to je super!
